Před několika týdny adresovala skupina renomovaných ekonomů návrh Evropské centrální bance. Vyzvali v něm na restrukturalizaci veřejného dluhu zemí eurozóny a zdůraznily potřebu, aby ECB odpustila jejich veřejný dluh, nebo jej vyměnila za věčný dluh. Na oplátku by se státy zavázaly investovat uvolněné zdroje do politik ekologické a sociální obnovy.
Navzdory rychlému odmítnutí ze strany ECB, je třeba říci, že jde o legitimní a udržitelný návrh. Toto odmítnutí je však v souladu s tím, čím ve skutečnosti eurozóna je. Trh, jehož hlavním cílem je volný pohyb zboží, peněz a pracovníků spolu s měnovou stabilitou. V eurozóně se nekompromisní ochrana jednotné měny ze strany ECB stala jakousi kazajkou pro blaho občanů. Škrty a úsporná opatření nejsou ničím jiným než výsledkem eurozóny, která stojí na několika základních pilířích, které pouze prohlubují strukturální rozdíly mezi jednotlivými zeměmi.
Není pochyb o tom, že tato výzva na zrušení dluhu má obrovský význam. Je to výstraha, která nás v první řadě upozorňuje na obavy ze situace v Evropě i ve světě, jakož i z budoucnosti, která nás čeká. Jak oznámila Světová banka, dnes čelíme nejhorší krizi od druhé světové války, která zasáhla nejvíce zemí od roku 1870 a náprava toho, co způsobila, si vyžádá celá desetiletí.
Čelíme mnohonásobné krizi, která zahrnuje kolaps zdravotnictví, vnitřní hospodářské poruchy, kolaps zahraniční poptávky, zvraty kapitálových toků a kolaps cen surovin. Na druhé straně toto varování předpokládá, což může nastat již v blízké budoucnosti.
Co se stane, když bude muset ECB umístit dluh na trzích? Nedůvěra investorů k budoucím platbám zvýší úrokové sazby natolik, že to bude znamenat pro státy nadměrné finanční zatížení. Co se stane, když se možná o pár let obnoví podmínky plánu stability (který stanoví hranice deficitu na 3% a že poměr dluhu k HDP nesmí přesáhnout 60%)? Opět dojde k úsporným opatřením, snížení veřejných výdajů, snížení sociálních dávek, poklesu mezd.
